Cesta do Chorvatska, Slovinska a zpět

Vydali jsme se do Chorvatska a Slovinska. Ačkoli původní plány byly jiné, obsahující letadlo a vzdálenější destinace, nakonec rozhodlo půjčené auto, které se hodilo otestovat. Takže jen já, žena a pár zavazadel. Cesta byla pohodlná díky novému Renaultu Megane, ale o tom tenhle článek nebude. Bude o samotné cestě, proč se nepodělit o zkušenosti.

Trasa cesty byla Praha – Brno, Vídeň, Graz, Maribor, Lublaň, Koper a Poreč. Cesta zpět vedla přes Villach, Salzburg a Linz. Cíl cesty bylo tedy městečko Poreč, námi doposud opomíjená destinace, která je ale strategicky umístěná. Schválně jsem volil cestu přes Slovinsko. Má to několik důvodů: když už kupuji slovinskou dálniční známku, tak si ty dálnice chci užít a také ten, že v Chorvatsku je mýto zase o něco dražší, takže když už mám koupenou známku, tak ušetřím za mýto v Chorvatsku. Tato trasa to splňovala dokonale, většina byla přes Rakousko a Slovinsko, poslední úsek v Chorvatsku byl po dálnici, ale stál jen pár stokorun.

Začátek v úterý ráno po D1. No, schválně jsem jel po celé D1, abych ověřil podvozek, na to je D1 pravda ideální. Stav D1 už je ale docela přijatelný, podvozek nakonec moc neprověřil (nebo byl tak kvalitní, že mi stav přišel dobrý), ale o to více prověří nervy. Přišlo mi, že je na cestě víc zúžení, než úseků bez omezení. Zásoba radarů po cestě, které hlídají osmdesátku v omezení, je dostatečná. Když přežijete soustavu omezení a dostanete se do Brna, tak je cesta příjemně svižná. V Rakousku je cestou také dost omezení, ale ty se pravděpodobně stihnou opravit do prázdnin, protože bylo celkem velké omezení ve Vídni, a to by během náporu turistů asi způsobilo docela kalamitu.

V Rakousku na dálnici jednou za čas omezení na 80 km/h, díky funkčnímu pravidlu zipu ale bez kolon. Tedy pokud se nenajde nějaký chytrý řidič kamionu, který bere jako velkou křivdu, že nesmí do levého pruhu a osobáky v něm jedou, a to řeší tím, že zablokuje levý pruh. Podle pravidla “když ne já, tak nikdo”. Nechápu tuhle logiku, ale u řidičů kamionů se s ní před omezením setkávám bohužel docela často.

Slovinsko je pro mě dálniční ráj. Kvalitní silnice, žádné opravy, rozumní řidiči, kteří se nelepí, nevyblikávají, prostě jedou plynule, počkají a jedou bez stresu. Za těch 15 eur na 7 dní to stojí. Zde jen dejte pozor, protože známka je sice na 7 dní, ale samozřejmě včetně dne označení, takže platí třeba od soboty do pátku. Delší už je jen měsíční. Vyplatí se ji koupit cestou na čerpací stanici, já kupoval s předstihem v ÚAMK, protože jsem chtěl mít klid, ale vyjde to trochu dráž.

Z Poreče jsme se vydali do Slovinska do Postojnské jeskyně (velmi doporučuji) a pak na jezero Bled, což je nádherné místo, které také doporučuji. Na focení aut je ideální. A na dovolenou samozřejmě také.

Cesta zpět byla víc přímá, jelo se prostě na sever. Cesta to byla o pár minut kratší a o 60 km kratší. Nevyplatí se to. Kratší ve skutečnosti není, protože se cestou dost čeká před placením mýtného u tunelů. A to je ta druhá věc – tato cesta je o dost dražší. Takže není ani rychlejší, ani levnější. Zvolte tedy jinou cestu. Ať pojede kamkoliv do Chorvatska, doporučuji klasickou trasu přes Vídeň a co nejvíce využít slovinskou dálnici, je opravdu kvalitní a za mýto ušetříte nemálo peněz.

Z celé trasy bylo palivo nejdražší v Rakousku, ve Slovinsku stál litr Naturalu 95 přibližně 1,25 eura, což bylo necelých 33 Kč za litr. Na dálniční benzínku docela normální cena, jede se na dovolenou, nesmí se řešit každá koruna.